Když se i ke mně donesla zpráva, že zemřel pan Ladislav Štajner, vybavila se mi moje první návštěva u něj doma. Někdy na začátku 80.let jsem přinesl domů “v nůši“ něco, z čeho měl časem být jawský dvouvačkový půllitr. Když jsem se začal poptávat, co a jak s tím nadělením podniknout, znělo ze všech stran: „Běž za Štajnerem. Ten toho ví o půllitrech nejvíc.“
Tak se stalo a já jednoho večera stál s přítelem Vratislavem přede dveřmi ve strašnickém činžáku s malou dušičkou a hrdinským prohlášením, že nás tak nejvejš může vyhodit. Otevřel nám člověk, jehož postava z valné části zaplňovala futra. To případné vyhození by svedl bez problému tak, že bychom patra do přízemí překonali volným pádem.
Vyjevil jsem tedy opatrně své přání dozvědět se něco o dvouválcích, hlavně rozvodový diagramy a další věci, který nejsou běžně publikovaný. „Jo tááák, a jaký tam máte vačky? To by mělo bejt asi takhle.“ A následovalo sání otvírá a zavírá a výfuk a stupně před a po horní úvrať… To všechno jen tak z hlavy mezi dveřma.
Takže sakra honem nějakej papírek a kdo si to má všechno pamatovat, když se na něj mluví turecky. Nakonec z toho bylo: „Tak nebudem stát tady, poďte dál.“ A pak ještě moře jeho času, milá paní Olinka a povídání nejen na téma dvouvačky.
Byla to doba, kdy se začínaly znovu vytahovat různě omšelé závodní aparáty a klasikářské ježdění bylo na spadnutí. Když to nakonec vypuklo na plno v Malešicích, byl „Píďa“ Štajner u toho, leč jeho resumé znělo, že on za stovku nikomu kašpara dělat nebude—inu starej profík.
K tomu na vysvětlenou. Bývaly doby, kdy pořadatelé platili jezdcům startovné, podle úrovně soutěže dokonce i náhrady za kilometry a příspěvky na údržbu stroje. Malešice, to ovšem byla jenom třetí liga, přesně sdružený krajský přebor. Tam byla za startovné pouhá stovka.
Další závody se tedy musely obejít bez pana Štajnera v sedle Waltra. Ale bez jeho práce se neobešly dodnes. Motory dle Štajnera ladíme stále. Šrouboval kdekomu. Pro radu se za ním dalo jít s kdečím--od tyčkového Waltra po Yamahu. Sem tam se v šupleti našla i zasutá součástka, ale vždycky bylo přijetí vlídné, s nadhledem moudrého pána.
Žil a závodil s ironickou přezdívkou kdysi populární figurky „sám na píď, fousy na dvě“. Jeho sláva byla jiného ražení než-li u hvězd typu Šťastného, Havla nebo Maliny. Byl nejspíš poslední z opravdu dobrých jezdců, kteří závodili už před válkou a jezdili úplně se vším, co mělo dvě nebo tři kola. Soutěže, silnice, terény, plochou.
A taky je z těch, kterým válka sebrala nejlepší roky k závodění. V 50.letech se jich netýkalo mistrovství světa, nedosáhli úplného vrcholu, ale přesto neslezli z motorky, protože to byl jejich život a osud. Až znova budu usazovat klemy na vačkové hřídele u svého půllitra, bude u toho pan Štajner se mnou.
¨
